NICOLE BLANKENSHIP hovorí o veľkom paradoxe súvisiacom s dnešnou témou diskriminácií. Systém totiž podľa zákona síce umožní osobný bankrot (insolvenciu), no má to háčik. Podmienkou je nevyhnutnosť byť zamestnaný. Túto povinnosť však človeku v osobnom bankrote málokto splní. „Dokonca niektoré firmy majú uvedené priamo v zmluve, že pre nich nemôžete pracovať, ak ste v osobnom bankrote (insolvencii).“
Dnešná spoločnosť funguje aj na základe zákonov, medzi ktorými sú aj mnohé zákony zabraňujúce diskriminácii. Takýto je napríklad antidiskriminačný zákon. Je podľa vás tento zákon dostatačujúci, aby sme ako spoločnosť zabraňovali diskriminácii?
Zákon jsem nečetla, ale pokud mám brát reálnou situaci v praxi, tak je stále velká diskriminace, a to zejména tam, kde je až bolestná, a vždy je tak postavená, kdy jde proti tomu, co sám systém propaguje. Například: systém dle zákona umožňuje lidem oddlužení alias osobní bankrot, a jednou z podmínek je, že je nutné být zaměstnán proto, aby bylo možné zasílat splátky dle zákona, avšak zde nastupuje diskriminace ve smyslu, že z důvodu insolvence vas nikde nezaměstnají, dokonce některé firmy, maji uvedené přímo ve smlouvě, že pro ně nemůžete pracovat, pokud jste v insolvenci. Takže jak můžete dostát pak soudním podmínkám insolvence? Z toho tedy logicky vyplývá, že zákon neochrání lidi v insolvenci od diskriminace a tedy je tento zákon nedostačující.
Pokud mám brát reálnou situaci v praxi, tak je stále velká diskriminace, a to zejména tam, kde je až bolestná, a vždy je tak postavená, kdy jde proti tomu, co sám systém propaguje.
Deje sa dnes diskriminácia? Počuli ste o nej?
Jistě že se děje, a to na různých úrovních, a podle mě se děje ve všem kolem nás.
Na akých úrovniach sa deje?
Tak už jsem ty úrovně obecně zmínila. Jde o to, že kromě již zmíněné úrovně systémem degradovaných lidí (většinou z neoprávněných a někdy i oprávněných exekucí – avšak systém je tak nastaven, aby dříve či později většina občanů v exekuci skončila – což je cílená novodobá genocida národa), jsou dále diskriminováni lidé na úrovni vzdělání, na gender úrovni – zda jsou žena nebo muž, na úrovni rasy, na úrovni dosavadní pracovní praxe – tedy kde a pro koho pracovali, dále na úrovni případných posudků z minulých zaměstnání, dále na úrovni věku, a ženy ještě dle toho zda plánují mít rodinu – čili děti.
Čo takáto diskriminácia spôsobuje?
Tak zejména působí velmi negativně na psychiku, kdy pokud se taková negativní zkušenost a tedy negativní emoce spojí se stejně negativní myšlenkou, vzniká psychosomatická zátěž v organismu. Dále to znamená, že člověk například studoval roky, společnost alias systém mu de fakto slibovala uplatnění, a najednou je dotyčný díky vyššímu vzdělání nezaměstnatelný. Nebo se velmi často děje diskriminace na již zmíněné úrovni žena vs muž, a to oboustranně, záleží o jaký obor jde. Podle mě by měl každý mít možnost vykonávat cokoliv, na co si sám troufá, nebo to, na co má vzdělání. Celkově pak diskriminace snižuje lidem sebevědomí, zejména pak je dohání do extrémních životních situací, kdy se dostávají lidé na pomyslný existenční mylník, zadlužuji se – to zase vyhovuje systému – banky mohou půjčovat, o což usilují a lidé jsou více a více na systému závislí, až dojdou do exekuce, ti šťastnější do insolvence – ke opět vládne totální ovládání člověka a opět dochází k další ještě větší diskriminaci, a ti méně šťastní se ocitají na okraji společnosti jako bezdomovci.
Člověk například studoval roky, společnost alias systém mu de fakto slibovala uplatnění, a najednou je dotyčný díky vyššímu vzdělání nezaměstnatelný.
Prečo, ak máme antidiskriminačný zákon, tak napriek tomu je tu stále diskriminácia vo veľmi vysokej miere a nedarí sa s ňou „zatočiť“?
Tak zřejmě je zákon ve větší míře jednostranný a stále umožňuje vše to, co se dnes běžně děje, a je tedy třeba tento zákon upravit tak a do té míry, aby byl každý občan u nás ochráněn, a případně, aby se též mohl bránit. Dá se tedy říci, že je zálon nedostatečný.
Je možné nejakým spôsobom prehrýzť sa cez diskrimináciu a napriek jej existencii robiť kroky, aby sa jej pôsobenie eliminovalo?
Určitě považuji za důležité, aby se o diskriminaci mnohem více mluvilo a psalo. Aktuálně se o ní de fakto nepíše a nemluví. Většinou se diskriminuje potichu, a jako že to je vpořádku. Lidem by se mělo pomáhat, každý by měl mít stejné podmínky, a ne že se jisté menšiny či uprchlíci upřednostňují, a vzdělaní lidé nemají práci. Kde je podpora našich lidí, důchodců, nezaměstnaných, malých podnikatelů? Kam se ubíra rozmanitost, kterou nám malí podnikatelé přinášejí? Uniká nám hodnota a kvalita pod prsty monopolů velkých zabraničních firem, a díky diskriminaci malých podnikatelů jsme de fakto stát, který vlastní zahraniční korporace.
Akým spôsobom môžeme my všetci prispieť v boji proti diskriminácii?
Osvětou, mluvit a psát o tom na internetu, v médiích, mluvit a psát o tom na veřejnosti, ve školách, ve firmách. Realizovat diskuze na tato témata v kulturních domech a místech, kde se vzdělávají a scházejí mladí lidé. Dodat sebevědomí diskriminovaným, obrátit se na neziskové organizace, občanská sdružení apod. Pokusit se oslovit i politické strany, aby zvážily začlenění tohoto tématu do svého programu.
Prečo je diskriminácia problémom aj pre ľudí, ktorí diskriminovaní nie sú, resp. pre ľudí, ktorí diskriminujú?
Zejména může tento problém přerůst v reálný natolik, že dožene diskriminovaného až k pokusu o sebevraždu či přímo k sebevraždě, pak bych diskriminování charakterizovala jako trestný čin. Navíc nezdravě posilované sebevědomí působí následně negativně na ego diskriminujících, kteří se pak stávají bezpáteřními a bezcitnými pro diskriminovaného. Čím déle diskriminace trvá, tím vážnější přináší následky. Také se chování a aktivity diskriminujících (ti, kteří diskriminují) může odrazit na jejich osobním životě a přenést se i do jejich vlastní rodiny.
Zejména může tento problém přerůst v reálný natolik, že dožene diskriminovaného až k pokusu o sebevraždu či přímo k sebevraždě, pak bych diskriminování charakterizovala jako trestný čin.
S akou formou diskriminácie ste sa stretli vo svojom okolí a ako si s ňou daná osoba poradila, resp. neporadila?
Sama jsem zažívala na vlastní kůži, když mě diskriminovali za neoprávněnou exekuci. Diskriminace přišla v době, kdy se mi velmi dařilo v podnikání. Nakonec to odneslo moje zdraví, a rok jsem nebyla schopná fungovat. Silná infekce z jídla a následná paralýza pohybového aparátu v podobě zánětu všech pojivových tkání mě zcela pracovně i osobně odstavily a moje podnikání zcela zkrachovalo. To mě uvrhlo do další už definitivní dluhové pasti. Celkem 5 let jsem musela čekat, než zákon povolil oddlužení z podnikání, tedy ze závazků vzniklých na IČO. Pak v insolvenci jsem 3 roky sháněla zaměstnání, všude mě v souvislosti s insolvencí diskriminovali. Je to necelý rok, kdy jsem dostala šanci, ale i tak mě tato zkušenost přivedla k dalším velkým komplikacím, kdy bych bez pomoci blízkých skončila doslova pod mostem.
Sama jsem zažívala na vlastní kůži, když mě diskriminovali za neoprávněnou exekuci. Diskriminace přišla v době, kdy se mi velmi dařilo v podnikání. Nakonec to odneslo moje zdraví, a rok jsem nebyla schopná fungovat.
Na koho všetkého sa daná osoba obrátila, čo všetko robila, aby sa z bludného kruhu diskriminácií dostala?
Co se týká diskriminace najít potřebné zaměstnání v insolvenci stát vám nepomůže a neudělá nic. Dokonce v době, kdy jsem byla na pracovním úřadě jako uchazeč o zaměstnání, a projevila jsem vlastní aktivitu (zatímco byl úřad práce zcela pasivní v jakékoliv pomoci) tím, že jsem se upřímně zajímala o rekvalifikaci. Tu mi však zamítli bez udání důvodu. Avšak je asi jasné, jaký důvod to byl. Takže de fakto mi přálo nakonec štěstí, ale to až po 3 letech bez práce.
Systém to sám podporuje, jelikož na diskriminaci sám profituje, a záleží jen na firmách samých, zda budou své zaměstnance chránit, a zda jim budou ochotni pomoci, pokud se u nich diskriminace objeví.
Je nejaká šanca, že napriek tomu, že žijeme v 21. modernom storočí, dokážeme v blízkom čase vykoreniť diskriminácie?
Obávám se, že nikoliv, a to zejména proto, že systém to sám podporuje, jelikož na diskriminaci sám profituje, a záleží jen na firmách samých, zda budou své zaměstnance chránit, a zda jim budou ochotni pomoci, pokud se u nich diskriminace objeví. A nebo zda vyhraje bossing, mobbing, a další způsoby vyčleňování z kolektivu. Diskriminace se však může projevit i v osobním životě, a zde hraje svojí roli, závist, nadřazenost, bossing a mobbing, pocit důležitosti, moc jako taková, vyčlenění z kolektivu přátel, může být i v kulturním vyžití – omezování vstupu na kulturní akce, může se týkat i zdravotní péče. Vzhledem k charakteru člověka v ČR, a převládajících jangových energií to vidím u nás jako nereálné, že by zde diskriminace vymizela, alespoňnev nejbližších letech.
M. Albert, foto autor a archív N. Blankenship