Kategórie

KDE NIE JE NÁDEJ, TAM DOSTÁVA PRIESTOR STRACH – A TO JE ZLÉ, HOVORÍ ZNÁMA ČESKÁ SPISOVATEĽKA A SCENÁRISTKA MARKÉTA HARASIMOVÁ

Autorka množstva kníh a tiež televíznych scenárov MARKÉTA HARASIMOVÁ v rozhovore pre KĽÚČ OD… priznáva, že v súčasnosti sa vo veľkej miere „obracia do duchovného sveta“ a zameriava sa na Boha a vieru. Jej veľkou túžbou je dokončiť scenár k celovečernému filmu, ktorý práve píše pre produkčnú agentúru na motív svojej knihy Sametová kůže. V rozhovore okrem iného hovorí, že „každá zlá skúsenosť (…) sa nakoniec obrátila v posun dopredu a nakoniec mi priniesla prospech“.

Markéta, čo najradšej robíte vo voľnom čase?

Volného času mám popravdě minimum – a vlastně mi ani moc nechybí. Mé dny jsou naplněné tvůrčí činností, kterou považuju i za svého největšího koníčka. Volný čas tak vlastně trávím „prací“, i když mi tohle slovo v souvislosti s tvorbou připadá nevhodné. No, a pokud výjimečně nepíšu, nepromýšlím zápletky, nespřádám příběhy nebo necestuju za čtenáři s kulturním programem, tak si ráda pustím dobrou komedii, naleju sklenku suchého bílého a na chvilku vypnu mozek. To se mi daří i při svižných procházkách přírodou.

Promo foto: Alena Oršoničová

Kde pracujete?
Ideálním místem k psaní je pro mě moje pracovna, uzpůsobila jsem ji svým potřebám. Občas sice kvůli cestám nocuju na hotelu, a tam pak píšu nebo vyřizuju organizační záležitosti, ale není to ono. V létě se často přesouvám do zahradního altánu, kde se mi pracuje stejně dobře, jako v pracovně. Tam letos vznikl můj nejnovější román Hedvábná past. Mám ráda klid a harmonické prostředí, což můj domov poskytuje.

Aký nápad, ktorý vzišiel z vašej hlavy, sa podarilo úspešne zrealizovať?
V podstatě se dá říct, že každá má kniha (ale i řada scénářů) byla nejprve pouze nápadem, který se následně úspěšně zrealizoval. A kdybych měla odhlédnout od psaní, pak se například podařilo zrealizovat projekt S vínem nad knihou. To je kulturní akce, která spojuje řízenou degustaci vína, scénické čtení a hudbu. Už jich proběhlo několik a vždy slavily úspěch.

A kdybych měla odhlédnout od psaní, pak se například podařilo zrealizovat projekt S vínem nad knihou. To je kulturní akce, která spojuje řízenou degustaci vína, scénické čtení a hudbu. Už jich proběhlo několik a vždy slavily úspěch.

Kto je podľa vás najtalentovanejší vo vašom okolí? O kom by sme mali písať?
V mém okolí jsou rozhodně nejtalentovanější mé kočky – vůbec nic nedělají, dokonce občas pěkně zlobí, a přesto se mají dobře. Co dobře, mají se skvěle! Taky jsem už jednu knihu o kočkách napsala – mezi mými detektivkami se hezky vyjímá, protože je pro děti a jmenuje se Z deníku kočičky Ťapičky.

Z krstu knihy Z deníku kočičky Ťapičky, foto Kobrsková photography

 

Čo je vaším zmyslom života?
Jednoznačně mé povolání. Miluju to, co dělám a vždy s napětím očekávám zpětnou vazbu čtenářů / diváků. Mým cílem je lidi pobavit, napnout a naladit na jiné vlny než jsou ty, kterými žijí při každodenní rutině. Chci jim něco předat, povzbudit je a především dodat naději. Tu vkládám do všech svých děl, protože myslím, že je pro nás moc důležitá. Kde není naděje, dostává prostor strach – a to je špatně.

Čo najsmiešnejšie vo svojom živote ste vyparatili?

Jejda, toho bylo! A bude. Zrovna teď si vybavuju jednu historku, kterou jsem nedávno vyprávěla na křtu své novinky… Není žádným tajemstvím, že jsem příšerná kuchařka. Vlastně se vaření raději vyhýbám. Před několika lety jsem ale ještě nějaké kulinářské ambice měla. Jednou jsem takhle dala vařit rýži, zavřela kuchyň a odešla psát. Po dvou hodinách mi došlo, že jsem asi na něco zapomněla… Když to zkrátím: rýže za tu dobu splynula s hrncem v černou hmotu, která vbrzku hrozila vzplanutím. Honem jsem vypnula plyn a ve zmatku mě napadlo onen kastrol vyhodit do koše. Podotýkám, že byl plastový. No, popadla jsem hrnec, ale jaksi mi nedošlo, že bude pěkně horký. Nedalo se jinak, upustila jsem ho na podlahu… Takže ještě vypálil díru do koberce. Co dodat?

Aká je ústredná myšlienka, ktorou momentálne žijete?
V současné době se hodně obracím do duchovního světa, zaměřuju se na Boha a víru. Věřící jsem byla odjakživa, ale spíš tak nějak pasivně. Dnes ve víře hledám víc a s radostí nacházím odpovědi na otázky, které pro mě byly dosud záhadou. Plus objevuju duševní posilu, která je také hodně důležitá.

Dnes ve víře hledám víc a s radostí nacházím odpovědi na otázky, které pro mě byly dosud záhadou. Plus objevuju duševní posilu, která je také hodně důležitá.

Čo je podľa vás najdôležitejší vynález ľudstva?
Jako první mě napadl papír. Je to starý vynález, ale dodnes se bez něj neobejdeme, a tak to asi zůstane i do budoucna. S jeho pomocí lze rozdělat oheň a zahřát se, jeho prostřednictvím můžeme druhým předávat své myšlenky, nebo do něj zabalit dárek někomu, koho milujeme. A svou roli hraje i na toaletě! Zkrátka má mnohostranné využití a dlouhou historii. Navíc pochází z přírody a poté, co poslouží svému účelu, se do přírody zase vrátí, aniž jí jakkoli uškodí.

Markéta Harasimová a Slávek Boura. Foto Dušan Prouza

Ak raz o vás bude napísaná kniha, aký názov by bol momentálne najvýstižnejší? Aký názov by ste si priali?
Myslím, že kniha o mně by se mohla jmenovat Kočka písmenkářka. Kromě toho, že miluju své povolání, jsem totiž obrovským milovníkem zvířat a nejblíž mám právě ke kočkám. Umím mňoukat na mnoho způsobů, dorozumím se téměř s každou kočičí tulačkou a vypadá to, že mě tyhle hrdé čtyřnohé chlupatice prostě „berou“ a mají rády. Možná jsem v minulém životě byla taky kočkou.

Aký je váš najobľúbenejší film, seriál, kniha, pieseň?
Mám ráda hlavně české komedie, oblíbila jsem si třeba Bobule. Už proto, že se film odehrává v kraji, kde žiju, a který mi učaroval. Naopak seriály si mě moc nezískaly, a hlavně nemám čas na jejich sledování. U knih mám jasno – je to Malý princ od A. de Saint Exupéryho, tenhle příběh zbožňuju. A píseň? Momentálně – a už celkem dlouho – ujíždím na Victory od Two Steps from Hell.

Čo ešte túžite vo svojom živote zažiť, alebo dokázať?
Určitě dokončit scénář k celovečernímu filmu, který aktuálně píšu pro jednu produkční agenturu podle své knihy Sametová kůže. Nemám na to moc času, což je škoda. Ale moc si přeju jít co nejdřív na premiéru! A samozřejmě by se mi líbilo, kdyby byly zfilmovány i ostatní mé knihy. Raději však už bez mé osobní účasti na scénáři.

A samozřejmě by se mi líbilo, kdyby byly zfilmovány i ostatní mé knihy. Raději však už bez mé osobní účasti na scénáři.

Kde najďalej ste boli a čo je najdôležitejšia myšlienka, ktorú vás ľudia tam žijúci naučili?

Cestuju především pracovně, a z 99% po České republice. Moje nejdelší cesta byla asi do Francie, kde jsem navštívila Nice anebo Grenoble. Překvapivě mě tamní lidé nenaučili pít víno – to jsem pochytila u nás na jižní Moravě – ale něco úplně jiného. Zakázala jsem si totiž v autě používat klakson. Měla jsem dojem, že ho Francouzi hromadně používají místo blinkrů!

Veríte v budúci život? Kde by ste si predstavovali ten svoj?
Věřím v to, že život po smrti nekončí a naše duše putuje dál. Pokud bych se měla někdy vrátit zpátky na zem, přála bych si pokračovat ve svém dosavadním životě. Nemám si totiž na co stěžovat, jsem v podstatě spokojený a šťastný člověk. Jen bych si ráda ponechala dnešní zkušenosti, abych neopakovala některé chyby z minulosti.

Pokud bych se měla někdy vrátit zpátky na zem, přála bych si pokračovat ve svém dosavadním životě. Nemám si totiž na co stěžovat, jsem v podstatě spokojený a šťastný člověk.

Cítili ste už vo svojom živote beznádej a zúfalstvo? Čo ste urobili, aby ste to zahnali?

Ano, zažila jsem obojí, a vrchovatě. Bylo to spojené s těžkými depresemi, které mě trápily několik let a cyklicky se vracely. Musím říct, že to byly vskutku příšerné stavy. Tahle nemoc dokáže člověka doslova pozřít, pokud se proti ní nerozhodne bojovat všemi silami. Já na to šla opět prací, tvorbou, fantazií. Nořila jsem se do svých příběhů a zapomínala na skutečnost. Chce to pevnou vůli, odhodlání a disciplínu – nic není zadarmo – ale jsem přesvědčená, že i beznaděj a zoufalství, které mají původ v této nemoci, lze zvládnout.

Tahle nemoc dokáže člověka doslova pozřít, pokud se proti ní nerozhodne bojovat všemi silami. Já na to šla opět prací, tvorbou, fantazií. Nořila jsem se do svých příběhů a zapomínala na skutečnost.

Ktorá veta vás najviac vystihuje?
Nic není nemožné.

Aké je vaše motto a prečo?
Moje hlavní motto zní: „Všechno špatné je pro něco dobré.“ A proč? Mnohokrát jsem se přesvědčila, že ty nejkrásnější věci v životě přicházejí skrze jiné, často i velmi negativní. Každá zlá zkušenost, kterou jsem kdy udělala, se nakonec obrátila v posun kupředu a ve výsledku mi přinesla prospěch. Nebylo to hned a nebylo to snadné. Ale platilo to bez výjimky – dříve i dnes.

Mnohokrát jsem se přesvědčila, že ty nejkrásnější věci v životě přicházejí skrze jiné, často i velmi negativní.

Dokázali by ste prežiť mesiac v pustatine? Aké by to pre vás bolo?
Úplně s přehledem, nemám problém se samotou. Společnost vítám, ale často trávím hodiny ve svém světě, takže by pro mě měsíc v pustině bez lidí neznamenal žádný problém. Nejvíc by mi asi chyběla dovážka pizzy…

Promo ku knihe Hedvábná past – foto Dušan Prouza.

Ktorý z vašich nápadov si prajete, aby iní ukradli a zrealizovali?
Žádný! A pokud už by k takové krádeži došlo, tak by to měl být nějaký hodně hloupý nápad. Třeba kdybych se rozhodla vydat vlastní kuchařku složenou z mých receptů a kulinářských doporučení…

Ktorú časť majetku by ste teraz hneď zobrali a položili na námestie s priloženým odkazom – berte si, nech to poslúži vám, ja mám toho dosť?
Plynule navážu na předchozí odpověď: okamžitě bych se zbavila hrnců, pánví, kuchyňského robota a dalších kuchařských potřeb. Jiným by dozajista posloužily mnohem lépe, než mně.

Čo vám na sebe najviac prekáža?
Netrpělivost. Doslova mě štve! Ale snažím se s ní pracovat a myslím, že se mi to začíná celkem dařit. Pevně doufám, že se jí časem zbavím docela.

M. Albert, foto Alena Oršoničová, Dušan Prouza, Kobrsková photography a titulná fotka z krstu knihy Vůně noci, autor Petr Bureš

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *